"Ať věříš, že můžeš nebo věříš, že nemůžeš, máš absolutní pravdu." - Henry Ford

Náš kostel

20. prosince 2009 v 19:04 | Lucka |  Co mne cvrnklo do nosu jako Popelčiny oříšky
Když se vracím do míst, která mi nějakým způsobem připomínají dětství, přicházím s určitým zvláštním pocitem.
Takovýmto místem je pro mne například kostel v naší vsi. Již po třinácté se zde konal adventní koncert, na jehož počátcích jsem se aktivně podílela i já jako člen dětskéhosboru. A tak jsem zavítala, abych si poslechla dnešní ratolesti našich spoluobčanů.
Úhonický kostel není nijak zvlášť významnou architektonickou památkou. Vznikl jako část projektu církevních staveb z dob habsburské monarchie a dalších postavených na podobném konceptu je po republice bezpočet.
Pro mne však znamená něco významného. Z dětských pusinek se linuly libé zvuky a za jejich souznění jsme se rozhlížela okolo sebe. Jednou oči spočinuly na freskách zdí, podruhé jsem obdivovala hvězdnou klenbu a neméně mne zaujaly dřevěné pozlacené varhany. Zmocňovala se mně nostalgie, ale nebyl to pocit nepříjemný,ba naopak...hřejivý?
A tak se zkuste vrátit. Nemusí to být zrovna nejoblíbenější místo, avšak musí vám alespoň něco říkat. Třeba přijdete na jiné myšlenky....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reltsek Reltsek | Web | 13. ledna 2010 v 18:36 | Reagovat

Momentálně jsem ateista, ale jako malá jsem do kostela chodila. Pamatuji se, že mamka nám vždy při mši dala buď oranžový tiktak nebo růžové plátkové žvýkačky Orbit. A to je asi nejsilnější zážitek mimo fascinace tenkýma stránkama zpěvníku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama