"Ať věříš, že můžeš nebo věříš, že nemůžeš, máš absolutní pravdu." - Henry Ford

Mrtví

14. června 2009 v 20:01 | Lucka |  Literární pokusy
Bum! Rána jako z děla, pak velká bolest - krátce, kraťounce… Náhle ale ustala, klid. Ještě si vzpomněl na Markétu, na její dlouhé plavé vlasy a pomněnkově modré oči…a už necítil nic. Nic ho netížilo a pomalu stoupal k blankytně modrému nebi. Divil se, že jeho tělo zůstává na místě, motorka na kusy a on nedaleko ní, krvavý a zohavený…..Umřel snad? Bál se, ale zároveň cítil úlevu, vzdušnou lehkost.
Už byl vysoko nad tím vším. Stoupal a vzdaloval se, ač nechtěl. Vždyť musí za Markétou a tím malým. Dolů to však nešlo, cosi neviditelného ho táhlo nahoru. Dostal se až mezi oblaka. Jedny byly čisťounce bílé, jiné lehce nachové o sem tam i nějaký namodralý.
Právě tady ta nepřekonatelná síla přestala působit a on se jen tak vznášel ve vzduchu, mohl se pohybovat do stran, ale dolu ani nahoru to nešlo. Podíval se na své ruce. Byly průhledné, sotva znatelné, jen jakési stíny. V tom se zezadu ozval jemný hlas, který mezi oblaky zněl jako šumění deště: "Dobrý den. Copak tu děláte? Kdopak jste? Už si konečně odpočinul?"
Otočil se a uviděl stejný stín jako byl on sám. Byla to krásná vrásčitá paní, s vlasy bílými jako sníh. Stála vzpřímeně a s laskavým úsměvem mu hleděla do očí.
"No, asi jsem tak nějak neživý, po smrti, mrtvý. Oba. A kdo jsem? Byl jsem. Taky už nedělám nic. A s tím odpočíváním nevím" řekl on a zesmutněl. Jemně se ho dotkla, chtěla ho pohladit po vlasech - ale stín jen proplul stínem. Znovu se pousmála, na kratičko se zamyslela a pak se jen zeptala: "Snad ses nebál umřít?"
Nevěděl, co má říkat, co dělat. Hlavně s rukama a očima. "Já mám dole svou berušku a syna. Budou mě potřebovat…..Jak to teď s nimi bude? Kdo se o ně postará?" Sednul si na chomáč namodralé páry, nohy zkřížené a hlava svěšená.
"Jen povídej", pobídla ho stařenka. Klid a dobrota z ní zářily čekajíc, kdy sebere odvahu a začne vyprávět.
"Byl jsem s Markétou hrozně dlouho, měl jsem jí moc rád… Jen, jen co jsem ji potkal poprvé, věděl jsem, že jinou už nikdy nebudu chtít. Jednou mi pošeptala, že čeká dítě, že budu táta a já byl neuvěřitelně šťastnej. Na to malý jsme se těšili a nemohli se dočkat." Uvědomil si, že brečí. Jen viděl padající slzy, ale necítil je…pokračoval: "Předevčírem jsem jí vezl do porodnice, byla na rozsypání. Dneska ráno mi zavolali, ona zdravá i syn, můj kluk, chtěl jsem je oba co nejdříve vidět. Sedl jsem na motorku a vyrazil, div jsem se hned za vrátkama nevysekal. Byl jsem šíleně hrdej a měl toho plnou hlavu. Bylo to skoro takový, jak kdybych se opil. Nemohl jsem se dočkat, až je uvidim…no, a pak přišla křižovatka - semaforu jsem si nevšiml, a to tam jezdím denně. To už mi asi nikdo nepoví, jaká barva tam svítila, jestli svítila. Do poslední chvíle tam žádný auto nebylo, to bych přísahal, a najednou bylo. Rána - bolest, a pak tohle… Třeba taky někam spěchal. Řekl bych, že určitě. Ta prda byla pořádná. Pamatuju si, jak jsem letěl a bylo to krásný, příjemný, jak vorel, i když jsem se na začátku pořádně lekl - to mě ještě nic nebolelo. Pak jsem dopad, jen malou chvíli to zabolelo, pořádně, a pak se ta bolest změnila v neuvěřitelnou vyrovnanost, …..a tmu…..Umřít jsem se nebál, nebál jsem se smrti, vlastně s ní ani nepočítal. Mně není líto, že nežiju, ale že nejsem s nimi. Oni nikoho nemají. Přece Markéta se mnou utekla, její rodiče jí nedovolili se mnou bejt…..Ani se nedivim, co s klukem z děcáku…..Jsem zvědavej, jestli bude schopná vrátit se domů. Prosím, ať to dokáže, prosím, beruško, buď rozumná." Pak se zamyslel a zopakoval: "A tak se bojím o ně? Proč jen žije s takovým blbcem jako jsem já?…..Vlastně nežije"
Stařenka se na něho podívala. Pořádně si prohlédl její tvář. Začala mu připadat velmi povědomá, už ji tam dole musel někde vidět. Zadívala se dolů na zem. "Podívej, se dolu, ještě je můžeš vidět. Nevíš, co bude dál", řekla mu a kynula pohledem dolů.
Poslechl. V té změti domů a lidí našel nemocnici. V jednom z oken ji uviděl. V ruce držela ukřičený uzlíček, jejich dítě. Bylo krásné, jako ona. A nebyla sama. Smála se, seděli u ní její rodiče. Spadl mu kámen ze srdce. "Je s rodiči! Je šťastná! Oni se o ni postarají." Poprvé od smrti se usmál.
To ji potěšilo. Řekla mu: "Až se dozví o tobě, bude strašně nešťastná, bude ji to neuvěřitelně bolet a možná si bude chtít něco udělat, ale neboj. Každá máma moc dobře ví, že tu je ještě něco, kvůli čemu musí zůstat na světě. Musí pro to žít. Sama to znám. A podrží ji rodiče. Dala jim vnouče. Podrží ji." Najednou zesmutněla, vypadala, že přemýšlí, a o něčem bolavém.
On, který už měl klid, jí chtěl pomoct: "Co je vám? Do teď jak sluníčko a najednou…." "Měla jsem vnuka, malého… nevím, co to mám za dceru, ale ve třech letech kluka dala do dětského domova…potkala totiž člověka, který s ní chtěl být jen bez něj…ani se mě neptala, jestli nemůže být u mě, vše udělala beze mne. K tátovi jít nemohl, protože ona ho možná ani s jistotou neznala, tak ho ani nikam neuvedla. Od té doby jsem s ní nevycházela. Chlapečka jsem chtěla získat a moc se snažila, nedali mi ho. Pak ho odvezli pryč a šel čas. Nikdy jsem ho nepotkala. Kde je asi Petříkovi konec, jakpak se asi má….." Bylo ticho.
Pak promluvil on: "Já jsem taky Petr, Ulrych." Paní zpozorněla: "A kde ses narodil, kdy?"
"No, v Táboře, v květnu 1981" byl nejistý on, nevěděl, proč se ptá zrovna na to. Ale najednou mu začalo svítat. Ta vlídná tvář, která se na něj teď usmívala se mu začala živě vybavovat…..mizivě …..když byl malý - babička…..no jasně! Usmíval se a díval se jí do očí.
"Ty jsi určitě můj Petřík!" zašeptala až z některých mráčku jemně zapršelo. I z jejich očí zapršelo. Proč až teď a tady? Kdyby ho tak mohla obejmout…
"Co bude teď?" zeptal se. "Kam teď a kde jsou ostatní?"
"To nevím. Kam, to jsme nevěděli ani na zemi. Pojď vydáme se hledat ostatní a snad se budeme moci někdy vrátit, aby ses podíval na to svoje štěstí. A co bude? Třeba, že nebude" a vzala ho za ruku. Hřála.
Podivil se: "Jiné části těla jsou jak z mlhy, proč ruce ne?"
"To nevím, jen přemýšlím: co pro tebe na zemi znamenala podaná ruka?"
Usmála se na něj a dva stíny poklidně ruku v ruce odešly a ztratily se v moři nachových, bílých a bleděmodrých obláčků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama