"Ať věříš, že můžeš nebo věříš, že nemůžeš, máš absolutní pravdu." - Henry Ford

Dopis Austrálii a celému světu vůbec

14. června 2009 v 19:44 | Lucka |  Literární pokusy
Dopoledne, při cestě ze školy, jsem si koupil sešit v kožených deskách, tam dole v papírnictví na nároží Green Street. Nic levného, ale když jsem se rozhodl psát si deník, který bude mít dle mého názoru konečně nějakou úroveň oproti předchozím pokusům, chci, aby trošku vypadal. Už delší dobu mám totiž potřebu někde "vyventilovat" své nejniternější pocity, plány a přání...inu, však to alespoň někteří znáte a rozumíte mi.
Teď večer sedím při rozsvícené lampičce a přemýšlím, jak začít. Je to úvod, přemítám, asi by měl mít nějakou formu - co když moji práci bude číst někdo za sto let (trochu ironicky se v duchu zasměji)? Avšak, nač otálet, najednou mě totiž věty napadají samy, jedna za druhou:

"Jmenuji se jako jeden z nejvýznamnějších australských malířů - Albert Namatjira. Stejně jako on i já patřím ke zbytku domorodého obyvatelstva naší země, jsme oba Austrálci, anglicky Aborigines.
Naše pětičlenná rodina bydlí v Sydney. Můj otec vyrůstal v rodině drobného pekaře Alana Williamse, který i se svou ženou emigroval do Austrálie ze Severního Irska v šedesátých letech. Jelikož šlo o manželství bezdětné, zapojili se Williamsovi do projektu převýchovy dětí domorodých obyvatel. Tyto akce probíhaly mezi lety 1870 - 1969. Děti Austrálců, a většinou ty, které měly jen jednoho rodiče, byly umisťovány do rodin bílých Australanů a vedeny tak k "běžnému životu". Takovým případem byl tedy i můj otec. Vláda ho v roce 1967 odebrala matce - vdově jako roční batole. Pěstounská rodina prahnoucí po potomkovi však i přes velmi negativní, dobové postavení společnosti vůči Austrálcům dítě přijala prakticky okamžitě za vlastní, a nakonec i malá živnost rodičů spadla otci do klína coby dědictví. Williamsovi jsem nikdy nepoznal, zemřeli dříve, než jsem se narodil.
Matka pomáhá otci v podniku a každý všední den večer chodívá poklidit bohatým paničkám v centru města. Na rozdíl od svého manžela nepatří k tzv. Stolen Generation, vyrůstala v Lapérausově rezervaci ležící nedaleko Sydney. Do metropole, kde se seznámila s otcem, se vydala za vidinou lepší budoucnosti. Na poměry naší rasy jí plány vyšly velice dobře.
Rodina je nadále rozvětvena mými sourozenci - starší, dvacetiletý bratr Jimmy je předurčen k přebrání živnosti po otci, mladší sestra Joan je teprve desetiletá a překrásně kreslí.
V červnu oslavím osmnácté narozeniny a letos také dokončuji poslední ročník Saymourovy střední školy zde v Sydney. Musím přiznat, že učit se mě baví, však nás také ke vzdělání doslova nutí otec - velice mu totiž záleží na naší budoucnosti.
Vždycky se chtěl podobat bílým Australanům. Moc dobře totiž ví, v jakých poměrech naše kultura žila a žije i nyní.
Historii známe z učebnic dějepisu: za oficiální počátek světově známých dějin Austrálie považujeme objevení jejích břehů kapitánem Jamesem Cookem roku 1770. Již při prvním kontaktu s pevninou se setkal s domorodou kulturou, která se mu zdála nanejvýš podivná a její členové velice nevzhlední. Tento dojem v něm pravděpodobně vyvolala černá barva kůže, neobvykle široký nos a nízké čelo, končetiny domorodců byli nezvykle dlouhé, nemluvě o hustotě vlasů a vousů.
Teprve pozdější výzkumy prověřily prvky našeho etnika. Moji předkové do Austrálie dorazili zhruba před dvaceti až třiceti tisíci lety z jihovýchodní Asie přes ostrovní most, který v tehdejší době (přesněji šlo o poslední ledovou) oba kontinenty spojoval. Ač nebyli nijak zvlášť zručnými mořeplavci, dokázali se přepravovat z blízko sebe ležících ostrovů díky velmi jednoduchým vorům.
Přiznejme si: jejich život před příchodem Evropanů neměl nijak valnou úroveň, což bylo pravděpodobně způsobeno jejich územní izolací od jiných kultur, se kterou by se etnikum mohlo vzájemně ovlivňovat. Austrálci neznali zemědělství ani pastevectví, nechovali žádný dobytek. Zdrojem obživy se jim stal sběr a lov.
První způsob byl záležitostí žen a dětí. Vhod přišlo mnoho "pochutin", od housenek a podobné havěti, přes kořínky všelijakých rostlin až k nejrůznějším bobulím a semenům. Lovili zas muži. Jejich nástroje se však podobaly těm evropským, z doby kamenné. Austrálci totiž neuměli zpracovávat kov, a tak se pro ně výchozím materiálem stalo dřevo a kámen. Výrazným pomocníkem byl pes dingo, jediné domestikované zvíře domorodých obyvatel Austrálie.

Rodiče s námi prakticky nikdy nemluvili o naší etnické příslušnosti. Vždy se co nejvíce snažili přizpůsobit ruchu velkoměsta, abychom obstáli v životě. Austrálců je v Sydney jako šafránu, a i když jsme některého z té hrstičky potkali, rodiče se k němu nehlásili.
Jiné to však bylo o prázdninách u dědečka, matčina otce, v Lapérausově rezervaci. Mezi záplavou ztracených existencí, které obývali vesnici také, byl světlou výjimkou. Jeho skromný příbytek stál opodál shloučených chatrčí připomínajících africký slum či jihoamerickou favelu. Byl velice váženou osobou a respektovali ho i ti největší siláci či opilci v podroušeném stavu. On jako jediný z nich zůstal pravým Austrálcem srdcem i duší. Už sice nežije jako jeho předkové, nekočuje a nechodí nahý, jak byl stvořen, ale snaží se alespoň v rámci možností udržet tradice, víru v naše božstva a zvyky.
Pamatuji se na večer, kdy jsme spolu seděli na zápraží jeho domku a on mi vyprávěl o stvoření světa podle bájesloví domorodých bohů, ve které i v dnešní době věří. Líčil, jak v původní naprosté tmě vylezl ze země duhový had, který putoval širým krajem, až ho nakonec proplazil celý. Pak zavolal žáby s plnými břichy vody, které rozesmíval, až se obojživelníci rozchechtali a z jejich útrob se tak tekutina našla cestu ven a zaplnila hadovy cesty - koryta řek a dna jezer. Díky vodě začaly růst květiny a stromy a na Zemi tak vznikl život.
Dědeček je výrobcem tradičního australského loveckého nástroje - bumerangu. Věc parádní a jedinečná. Jedná se o ploché dřevo ohnuté do úhlu 100 - 130o
a jeho tvar se různí dle potřeby užití. Ještě jako malého kluka mě dědeček vzal na obrovskou pláň, bumerang vložil do ruky a hodil. Dřevo letělo několik desítek metrů a znenadání se poslušně vrátilo ke svému majiteli. Co mě také na této věci zaujalo? Neotáčela se v místě ohybu, ale podél jednoho svého konce!
Největším zážitkem se pro mě však stala účast na slavnosti zvané "koroborí", konané v jedné z rezervací Severního teritoria, kde se ještě dnes poskrovnu nacházejí kmeny žijící v rámci možností původně. Jen tak někdo se do těchto míst nedostane, ale kdeže dědeček... Zná snad všechny domorodce, co jich v Austrálii je. Rituál, zpěv a tanec příslušníků kmene mě velice oslovil a učaroval mi domorodý dechový nástroj didgeridoo doprovázející celou slavnost. Teprve v Severním teritoriu jsem si uvědomil, kdo jsem a kam patřím.

Doma jsem oznámil, že si podávám přihlášku na lékařskou fakultu sydneyské univerzity. V rodině propuklo nadšení. Otec byl hrdý na to, že jeho syn je raritou a jako jeden z mála Austrálců má šanci získat univerzitní vzdělání. Vysnil si pro mne kariéru lékaře či učitele a já jeho představu splnil.
Otec však nevytušil a nezná důvody mého rozhodnutí. Nedošlo mu, že vycházím z osobního sebeurčení. V otci nikdy nikdo nevypěstoval hrdost na svůj původ. Otec si nikdy nepřipustil, kým doopravdy je.
Když se však ohlédnu do minulosti, nejraději bych odčinil příkoří, které trápilo mé lidi. Po příchodu Evropanů na náš kontinent začalo vykořisťování Austrálců. Došlo k zabírání území (což domorodci nechápali, rozumějte mi: Aborigines neznali jako ostatní přírodní národy neznali pojem "osobní vlastnictví" - půda patřila jednoduše všem, něměla přímého majitele), stěhování do rezervací, či dokonce k lovu pro zábavu!!! Novou společností nebyli absolutně přijati a nestali se ani občany nově vzniklého státu - příslušná práva jim byla přiznána až v roce 1967...jak žalostně jinak pokroková společnost uvažovala.

I po tomto zlomovém roku však měla integrace domorodců do společnosti velice pomalý průběh. Nový zákon myšlení bílých obyvatel nepozměnil, takže situace zůstala prakticky stejná. Vzdělání, průměrné zaměstnání či zdravotní péče tím pádem oplývala nedostupností pro tuto skupinu obyvatelstva stále a domorodci zůstali opět odsouzeni k živoření, sklonům k alkoholismu a kriminalitě.
Až teprve v dnešní době prochází společnost procesem usmiřování obou ras. Dochází k veřejným omluvám vlád domorodým obyvatelům kontinentu za utrpení, která bílí způsobili černým. I bez tak je na tom však naše etnikum ze všech australských menšin nejbídněji.
Tvoříme 2.4% australské populace - zhruba půl milionu obyvatel. Naše průměrná délka života je o dvacet let kratší než u bílých Australanů a novorozenecká úmrtnost je čtyřikrát vyšší oproti normálu. Zdravotní úroveň je chabá. To má mnoho důvodů, jedním z nich může být například strach ze ztráty identity a udělat krok dopředu, tím zcela ztratit původní kořeny a zapojit se tak do majoritní australské společnosti, s vyhlídkou přetrvávající diskriminace. Dalším z aspektů jsou vidina nízkého příjmu v zaměstnání a špatná zdravotní péče pramenící z nedůvěry v evropskou medicínu.



Co se týče školství, i v dnešní době je naprosto běžné, že austrálské děti opouštějí školu dříve než děti bílé. I já sám pociťuji svoji výjimečnost v tomto směru. Cítím svůj potenciál. Na své škole jsem jediným z Aborigines...Situace nedostatečného vzdělávání byla dříve jistě propastnější, ale i nadále je co zlepšovat. S nedostatečnou školní docházkou jde ruku v ruce i vysoká nezaměstnanost - australský průměr je 7.6%, zatímco ten aboriginský má hodnotu 20%!
Nezaměstnaní jsou častokrát silnými alkoholiky či mají problém s drogami, vzrůstá tak kriminalita a násilí. S omamnými látkami začínají již náctiletí - v dědečkově rezervaci jsem byl svědkem kluka, který byl bez sebe, protože se cíleně nadýchal velkého množství benzínových par...

Nedávno jsem jel autobusem do centra Sydney a všiml jsem si pruhu papírku, který byl nalepený v dolním rohu skleněné výplně dveří. Naklonil jsme se blíže, abych viděl, co je na něm napsáno. Stálo tam: ZAJÍMÁM SE O BUDOUCNOST, PROTOŽE V NÍ HODLÁM STRÁVIT ZBYTEK ŽIVOTA. Ten citát jako by mi mluvil z duše. Ano, není mi lhostejná budoucnost, ta moje i lidí, kteří pocházejí ze stejného základu jako já.
Nechci být lhostejný ke svému původu jako jsou moji rodiče, ale ani ortodoxní jako můj dědeček, který by se například do města jaktěživ nepřestěhoval, i když právě díky němu jsem nezanevřel na naši kulturu. Myslím si však, že nejlepším řešením je vyvíjet se. Už nemůžeme žít tak, jako za časů našich předků - dnešní doba nám to nedovoluje. Proto bychom se měli naučit něco si z ní přisvojit, něco se od ní naučit, ale i přes to nezahubit vlastní a původní ráz.
Proto se stanu lékařem - myslím, že je to dobrá volba, jak být v budoucnu prospěšný těm, ke kterým patřím."

Už mi hlava pomalu padá na psací stůl, ale co jsem chtěl napsat, to jsem napsal. Zavírám knihu a ukrývám ji pod uvolněné prkno podlahy. Tam ji snad nikdo neobjeví.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luciferkin Luciferkin | 14. června 2009 v 19:56 | Reagovat

Touto esejí jsem se zůčastnila soutěže LŠ rozvojových studií pro SŠ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama