"Ať věříš, že můžeš nebo věříš, že nemůžeš, máš absolutní pravdu." - Henry Ford

Červen 2009

Nové didgeridoo

16. června 2009 v 19:14 Didgeridoo
Konečně dorazilo, ridečko moje:)



Mrtví

14. června 2009 v 20:01 | Lucka |  Literární pokusy
Bum! Rána jako z děla, pak velká bolest - krátce, kraťounce… Náhle ale ustala, klid. Ještě si vzpomněl na Markétu, na její dlouhé plavé vlasy a pomněnkově modré oči…a už necítil nic. Nic ho netížilo a pomalu stoupal k blankytně modrému nebi. Divil se, že jeho tělo zůstává na místě, motorka na kusy a on nedaleko ní, krvavý a zohavený…..Umřel snad? Bál se, ale zároveň cítil úlevu, vzdušnou lehkost.
Už byl vysoko nad tím vším. Stoupal a vzdaloval se, ač nechtěl. Vždyť musí za Markétou a tím malým. Dolů to však nešlo, cosi neviditelného ho táhlo nahoru. Dostal se až mezi oblaka. Jedny byly čisťounce bílé, jiné lehce nachové o sem tam i nějaký namodralý.
Právě tady ta nepřekonatelná síla přestala působit a on se jen tak vznášel ve vzduchu, mohl se pohybovat do stran, ale dolu ani nahoru to nešlo. Podíval se na své ruce. Byly průhledné, sotva znatelné, jen jakési stíny. V tom se zezadu ozval jemný hlas, který mezi oblaky zněl jako šumění deště: "Dobrý den. Copak tu děláte? Kdopak jste? Už si konečně odpočinul?"
Otočil se a uviděl stejný stín jako byl on sám. Byla to krásná vrásčitá paní, s vlasy bílými jako sníh. Stála vzpřímeně a s laskavým úsměvem mu hleděla do očí.
"No, asi jsem tak nějak neživý, po smrti, mrtvý. Oba. A kdo jsem? Byl jsem. Taky už nedělám nic. A s tím odpočíváním nevím" řekl on a zesmutněl. Jemně se ho dotkla, chtěla ho pohladit po vlasech - ale stín jen proplul stínem. Znovu se pousmála, na kratičko se zamyslela a pak se jen zeptala: "Snad ses nebál umřít?"
Nevěděl, co má říkat, co dělat. Hlavně s rukama a očima. "Já mám dole svou berušku a syna. Budou mě potřebovat…..Jak to teď s nimi bude? Kdo se o ně postará?" Sednul si na chomáč namodralé páry, nohy zkřížené a hlava svěšená.
"Jen povídej", pobídla ho stařenka. Klid a dobrota z ní zářily čekajíc, kdy sebere odvahu a začne vyprávět.
"Byl jsem s Markétou hrozně dlouho, měl jsem jí moc rád… Jen, jen co jsem ji potkal poprvé, věděl jsem, že jinou už nikdy nebudu chtít. Jednou mi pošeptala, že čeká dítě, že budu táta a já byl neuvěřitelně šťastnej. Na to malý jsme se těšili a nemohli se dočkat." Uvědomil si, že brečí. Jen viděl padající slzy, ale necítil je…pokračoval: "Předevčírem jsem jí vezl do porodnice, byla na rozsypání. Dneska ráno mi zavolali, ona zdravá i syn, můj kluk, chtěl jsem je oba co nejdříve vidět. Sedl jsem na motorku a vyrazil, div jsem se hned za vrátkama nevysekal. Byl jsem šíleně hrdej a měl toho plnou hlavu. Bylo to skoro takový, jak kdybych se opil. Nemohl jsem se dočkat, až je uvidim…no, a pak přišla křižovatka - semaforu jsem si nevšiml, a to tam jezdím denně. To už mi asi nikdo nepoví, jaká barva tam svítila, jestli svítila. Do poslední chvíle tam žádný auto nebylo, to bych přísahal, a najednou bylo. Rána - bolest, a pak tohle… Třeba taky někam spěchal. Řekl bych, že určitě. Ta prda byla pořádná. Pamatuju si, jak jsem letěl a bylo to krásný, příjemný, jak vorel, i když jsem se na začátku pořádně lekl - to mě ještě nic nebolelo. Pak jsem dopad, jen malou chvíli to zabolelo, pořádně, a pak se ta bolest změnila v neuvěřitelnou vyrovnanost, …..a tmu…..Umřít jsem se nebál, nebál jsem se smrti, vlastně s ní ani nepočítal. Mně není líto, že nežiju, ale že nejsem s nimi. Oni nikoho nemají. Přece Markéta se mnou utekla, její rodiče jí nedovolili se mnou bejt…..Ani se nedivim, co s klukem z děcáku…..Jsem zvědavej, jestli bude schopná vrátit se domů. Prosím, ať to dokáže, prosím, beruško, buď rozumná." Pak se zamyslel a zopakoval: "A tak se bojím o ně? Proč jen žije s takovým blbcem jako jsem já?…..Vlastně nežije"
Stařenka se na něho podívala. Pořádně si prohlédl její tvář. Začala mu připadat velmi povědomá, už ji tam dole musel někde vidět. Zadívala se dolů na zem. "Podívej, se dolu, ještě je můžeš vidět. Nevíš, co bude dál", řekla mu a kynula pohledem dolů.
Poslechl. V té změti domů a lidí našel nemocnici. V jednom z oken ji uviděl. V ruce držela ukřičený uzlíček, jejich dítě. Bylo krásné, jako ona. A nebyla sama. Smála se, seděli u ní její rodiče. Spadl mu kámen ze srdce. "Je s rodiči! Je šťastná! Oni se o ni postarají." Poprvé od smrti se usmál.
To ji potěšilo. Řekla mu: "Až se dozví o tobě, bude strašně nešťastná, bude ji to neuvěřitelně bolet a možná si bude chtít něco udělat, ale neboj. Každá máma moc dobře ví, že tu je ještě něco, kvůli čemu musí zůstat na světě. Musí pro to žít. Sama to znám. A podrží ji rodiče. Dala jim vnouče. Podrží ji." Najednou zesmutněla, vypadala, že přemýšlí, a o něčem bolavém.
On, který už měl klid, jí chtěl pomoct: "Co je vám? Do teď jak sluníčko a najednou…." "Měla jsem vnuka, malého… nevím, co to mám za dceru, ale ve třech letech kluka dala do dětského domova…potkala totiž člověka, který s ní chtěl být jen bez něj…ani se mě neptala, jestli nemůže být u mě, vše udělala beze mne. K tátovi jít nemohl, protože ona ho možná ani s jistotou neznala, tak ho ani nikam neuvedla. Od té doby jsem s ní nevycházela. Chlapečka jsem chtěla získat a moc se snažila, nedali mi ho. Pak ho odvezli pryč a šel čas. Nikdy jsem ho nepotkala. Kde je asi Petříkovi konec, jakpak se asi má….." Bylo ticho.
Pak promluvil on: "Já jsem taky Petr, Ulrych." Paní zpozorněla: "A kde ses narodil, kdy?"
"No, v Táboře, v květnu 1981" byl nejistý on, nevěděl, proč se ptá zrovna na to. Ale najednou mu začalo svítat. Ta vlídná tvář, která se na něj teď usmívala se mu začala živě vybavovat…..mizivě …..když byl malý - babička…..no jasně! Usmíval se a díval se jí do očí.
"Ty jsi určitě můj Petřík!" zašeptala až z některých mráčku jemně zapršelo. I z jejich očí zapršelo. Proč až teď a tady? Kdyby ho tak mohla obejmout…
"Co bude teď?" zeptal se. "Kam teď a kde jsou ostatní?"
"To nevím. Kam, to jsme nevěděli ani na zemi. Pojď vydáme se hledat ostatní a snad se budeme moci někdy vrátit, aby ses podíval na to svoje štěstí. A co bude? Třeba, že nebude" a vzala ho za ruku. Hřála.
Podivil se: "Jiné části těla jsou jak z mlhy, proč ruce ne?"
"To nevím, jen přemýšlím: co pro tebe na zemi znamenala podaná ruka?"
Usmála se na něj a dva stíny poklidně ruku v ruce odešly a ztratily se v moři nachových, bílých a bleděmodrých obláčků.

Kopretina

14. června 2009 v 19:59 | Lucka |  Literární pokusy
Na louce si v klidu kvete,
je krásná, div se světe,
velká, bílá kopretina.

Zlatým květu prostředkem
povídá si se sluncem
velká, bílá kopretina.

Bílé lístky kolem zlata
rovnají se do kulata
velké, bílé kopretině.

Čmelák, ten k ní přiletěl,
nektaru se napít chtěl
od velké, bílé kopretiny.

Přišli jsme spolu do těch niv,
koukali jsme na ten div,
na velkou, bílou kopretinu.

Odběhl jsi, chtěl si ji utrhnout,
mně s ní radost udělat,
s velkou, bílou kopretinou.

Nemohla jsem to však dovolit,
myslel si to dobře, ale tu nádheru musím nechat žít,
velkou, bílou kopretinu.

I když z lásky od Tebe, v ruce by mi uvadla,
už nebylo by vyjímečného větrného kyvadla,
velké, bílé kopretiny.

A tak na louce si dál v klidu kvete,
je tak krásná, div se světe,
velká, bílá kopretina.

Alan

14. června 2009 v 19:58 | Lucka |  Literární pokusy
Do prvního ročníku gymnázia nastupovala řada studentů se značným překvapením v očích. V malých hloučcích se pohybovali chodbami školy, nevěděli, kam je cesta vede a zmateně pokukovali po štítcích s čísly nade dveřmi každé z učeben. Těžko popsatelné je, jak těžký kámen ze srdce jim spadl, když zahlédli požadované číslo a přišli tak včas do hodiny. Řekněte sami: kdo by si chtěl hned ze začátku školního roku rozezlit nové profesory?
Nejen nové prostředí, ale i noví lidé vnášeli značnou nejistotu do koncentrace prváků. Tolik neznámých tváří! Ale mladí se seznamují rychle. A tak už po měsíci rozeznáváme třídní slečinky Evičku, Martu, a Katku, anebo partu kluků Jarabáků, která nezkazí žádnou legraci.
Kolektiv se vzájemně propojuje. Avšak i mezi lidmi, kteří si padli do noty, se může pohybovat zbloudilá ovce. A tak tomu bylo i letos.
Alan byl typickým příkladem introverta i pro lidi, kteří s ním v životě nehovořili. Na školních chodbách jsem ho potkávala poměrně často: chodil vždy sám zvláštním plochým krokem, houpavou chůzí. Nepřítomným pohledem brázdil davem studentů, kteří se smáli nebo lamentovali nad svými neúspěchy. On ne. S kamennou tváří mířil z hodiny do hodiny.
Nejen svou uzavřeností, ale i vizuálním vzezřením a stylem oblékání nemohl Alan zapadnout mezi své vrstevníky. Chodil odívaný stroze, jednoduše: povětšinou jeho školní oblek tvořily džíny nemoderního střihu, obyčejné jednobarevné triko a džínová vesta. Osobně bych však nemohla tvrdit, že by se nenašlo alespoň několik slečen, kterým by se tento chlapík nelíbil. Byl vysoký, štíhlý a rovný, s modrýma očima a hnědýma, krátce střiženýma vlasama.
Pokud bych řekla, že by si Alan nebyl schopný najít ve své třídě někoho, s kým by byť jen občas prohodil pár vět, dopustila bych se křivdy. Byli tu dva: Filip a Michal. Filip, původem Bulhar, oblíbenec třídy obletovaný všemi slečnami, měl všechno v malíku, avšak Alana uznával jako rovnocenného partnera, nepochleboval mu totiž a nesnažil se dostat do jeho přízně. Michal byl zas kluk z řady, ale jedna ruka s Filipem. Velice brzo poznal omamné účinky trávy, za to se však ke každému choval slušně, a to i k Alanovi. Cítil k tomuto spolužákovi určitou lítost a snažil se vytypovat chvíle, kdy mohl být přespříliš uzavřenému kamarádovi nápomocný.
A tak pokračovaly dny snílka Alana v budově gymnázia. Postupem času jsem si zvykla na kráčející postavu chlapce, jehož bezpřítomný výraz tváře říká, že je duší kdesi ve vlastním světě.
Po dvou letech však má pozornost zbystřila: Kde je Alan?
Co se stalo?
velmi špatné výsledky ve škole vedly k ukončení studia na gymnáziu.

Onehdá jsem stála ve Štefánikově ulici u vchodu do metra B - Anděl. Čekala jsem na jistou osobu, když v tom mě v proudu lidí valících se od eskalátorů zaujala trojice. Dva slepci, muž a žena středního věku, byli každý z jedné strany zaklesnuti do rámě mladého kluka. Muž obětavě pomáhal svým nevidomým rodičům bez jakékoliv známky přemáhání a nevole.

Ten mladý kluk byl Alan.

Dopis Austrálii a celému světu vůbec

14. června 2009 v 19:44 | Lucka |  Literární pokusy
Dopoledne, při cestě ze školy, jsem si koupil sešit v kožených deskách, tam dole v papírnictví na nároží Green Street. Nic levného, ale když jsem se rozhodl psát si deník, který bude mít dle mého názoru konečně nějakou úroveň oproti předchozím pokusům, chci, aby trošku vypadal. Už delší dobu mám totiž potřebu někde "vyventilovat" své nejniternější pocity, plány a přání...inu, však to alespoň někteří znáte a rozumíte mi.
Teď večer sedím při rozsvícené lampičce a přemýšlím, jak začít. Je to úvod, přemítám, asi by měl mít nějakou formu - co když moji práci bude číst někdo za sto let (trochu ironicky se v duchu zasměji)? Avšak, nač otálet, najednou mě totiž věty napadají samy, jedna za druhou:

"Jmenuji se jako jeden z nejvýznamnějších australských malířů - Albert Namatjira. Stejně jako on i já patřím ke zbytku domorodého obyvatelstva naší země, jsme oba Austrálci, anglicky Aborigines.
Naše pětičlenná rodina bydlí v Sydney. Můj otec vyrůstal v rodině drobného pekaře Alana Williamse, který i se svou ženou emigroval do Austrálie ze Severního Irska v šedesátých letech. Jelikož šlo o manželství bezdětné, zapojili se Williamsovi do projektu převýchovy dětí domorodých obyvatel. Tyto akce probíhaly mezi lety 1870 - 1969. Děti Austrálců, a většinou ty, které měly jen jednoho rodiče, byly umisťovány do rodin bílých Australanů a vedeny tak k "běžnému životu". Takovým případem byl tedy i můj otec. Vláda ho v roce 1967 odebrala matce - vdově jako roční batole. Pěstounská rodina prahnoucí po potomkovi však i přes velmi negativní, dobové postavení společnosti vůči Austrálcům dítě přijala prakticky okamžitě za vlastní, a nakonec i malá živnost rodičů spadla otci do klína coby dědictví. Williamsovi jsem nikdy nepoznal, zemřeli dříve, než jsem se narodil.
Matka pomáhá otci v podniku a každý všední den večer chodívá poklidit bohatým paničkám v centru města. Na rozdíl od svého manžela nepatří k tzv. Stolen Generation, vyrůstala v Lapérausově rezervaci ležící nedaleko Sydney. Do metropole, kde se seznámila s otcem, se vydala za vidinou lepší budoucnosti. Na poměry naší rasy jí plány vyšly velice dobře.
Rodina je nadále rozvětvena mými sourozenci - starší, dvacetiletý bratr Jimmy je předurčen k přebrání živnosti po otci, mladší sestra Joan je teprve desetiletá a překrásně kreslí.
V červnu oslavím osmnácté narozeniny a letos také dokončuji poslední ročník Saymourovy střední školy zde v Sydney. Musím přiznat, že učit se mě baví, však nás také ke vzdělání doslova nutí otec - velice mu totiž záleží na naší budoucnosti.
Vždycky se chtěl podobat bílým Australanům. Moc dobře totiž ví, v jakých poměrech naše kultura žila a žije i nyní.
Historii známe z učebnic dějepisu: za oficiální počátek světově známých dějin Austrálie považujeme objevení jejích břehů kapitánem Jamesem Cookem roku 1770. Již při prvním kontaktu s pevninou se setkal s domorodou kulturou, která se mu zdála nanejvýš podivná a její členové velice nevzhlední. Tento dojem v něm pravděpodobně vyvolala černá barva kůže, neobvykle široký nos a nízké čelo, končetiny domorodců byli nezvykle dlouhé, nemluvě o hustotě vlasů a vousů.
Teprve pozdější výzkumy prověřily prvky našeho etnika. Moji předkové do Austrálie dorazili zhruba před dvaceti až třiceti tisíci lety z jihovýchodní Asie přes ostrovní most, který v tehdejší době (přesněji šlo o poslední ledovou) oba kontinenty spojoval. Ač nebyli nijak zvlášť zručnými mořeplavci, dokázali se přepravovat z blízko sebe ležících ostrovů díky velmi jednoduchým vorům.
Přiznejme si: jejich život před příchodem Evropanů neměl nijak valnou úroveň, což bylo pravděpodobně způsobeno jejich územní izolací od jiných kultur, se kterou by se etnikum mohlo vzájemně ovlivňovat. Austrálci neznali zemědělství ani pastevectví, nechovali žádný dobytek. Zdrojem obživy se jim stal sběr a lov.
První způsob byl záležitostí žen a dětí. Vhod přišlo mnoho "pochutin", od housenek a podobné havěti, přes kořínky všelijakých rostlin až k nejrůznějším bobulím a semenům. Lovili zas muži. Jejich nástroje se však podobaly těm evropským, z doby kamenné. Austrálci totiž neuměli zpracovávat kov, a tak se pro ně výchozím materiálem stalo dřevo a kámen. Výrazným pomocníkem byl pes dingo, jediné domestikované zvíře domorodých obyvatel Austrálie.

Rodiče s námi prakticky nikdy nemluvili o naší etnické příslušnosti. Vždy se co nejvíce snažili přizpůsobit ruchu velkoměsta, abychom obstáli v životě. Austrálců je v Sydney jako šafránu, a i když jsme některého z té hrstičky potkali, rodiče se k němu nehlásili.
Jiné to však bylo o prázdninách u dědečka, matčina otce, v Lapérausově rezervaci. Mezi záplavou ztracených existencí, které obývali vesnici také, byl světlou výjimkou. Jeho skromný příbytek stál opodál shloučených chatrčí připomínajících africký slum či jihoamerickou favelu. Byl velice váženou osobou a respektovali ho i ti největší siláci či opilci v podroušeném stavu. On jako jediný z nich zůstal pravým Austrálcem srdcem i duší. Už sice nežije jako jeho předkové, nekočuje a nechodí nahý, jak byl stvořen, ale snaží se alespoň v rámci možností udržet tradice, víru v naše božstva a zvyky.
Pamatuji se na večer, kdy jsme spolu seděli na zápraží jeho domku a on mi vyprávěl o stvoření světa podle bájesloví domorodých bohů, ve které i v dnešní době věří. Líčil, jak v původní naprosté tmě vylezl ze země duhový had, který putoval širým krajem, až ho nakonec proplazil celý. Pak zavolal žáby s plnými břichy vody, které rozesmíval, až se obojživelníci rozchechtali a z jejich útrob se tak tekutina našla cestu ven a zaplnila hadovy cesty - koryta řek a dna jezer. Díky vodě začaly růst květiny a stromy a na Zemi tak vznikl život.
Dědeček je výrobcem tradičního australského loveckého nástroje - bumerangu. Věc parádní a jedinečná. Jedná se o ploché dřevo ohnuté do úhlu 100 - 130o
a jeho tvar se různí dle potřeby užití. Ještě jako malého kluka mě dědeček vzal na obrovskou pláň, bumerang vložil do ruky a hodil. Dřevo letělo několik desítek metrů a znenadání se poslušně vrátilo ke svému majiteli. Co mě také na této věci zaujalo? Neotáčela se v místě ohybu, ale podél jednoho svého konce!
Největším zážitkem se pro mě však stala účast na slavnosti zvané "koroborí", konané v jedné z rezervací Severního teritoria, kde se ještě dnes poskrovnu nacházejí kmeny žijící v rámci možností původně. Jen tak někdo se do těchto míst nedostane, ale kdeže dědeček... Zná snad všechny domorodce, co jich v Austrálii je. Rituál, zpěv a tanec příslušníků kmene mě velice oslovil a učaroval mi domorodý dechový nástroj didgeridoo doprovázející celou slavnost. Teprve v Severním teritoriu jsem si uvědomil, kdo jsem a kam patřím.

Doma jsem oznámil, že si podávám přihlášku na lékařskou fakultu sydneyské univerzity. V rodině propuklo nadšení. Otec byl hrdý na to, že jeho syn je raritou a jako jeden z mála Austrálců má šanci získat univerzitní vzdělání. Vysnil si pro mne kariéru lékaře či učitele a já jeho představu splnil.
Otec však nevytušil a nezná důvody mého rozhodnutí. Nedošlo mu, že vycházím z osobního sebeurčení. V otci nikdy nikdo nevypěstoval hrdost na svůj původ. Otec si nikdy nepřipustil, kým doopravdy je.
Když se však ohlédnu do minulosti, nejraději bych odčinil příkoří, které trápilo mé lidi. Po příchodu Evropanů na náš kontinent začalo vykořisťování Austrálců. Došlo k zabírání území (což domorodci nechápali, rozumějte mi: Aborigines neznali jako ostatní přírodní národy neznali pojem "osobní vlastnictví" - půda patřila jednoduše všem, něměla přímého majitele), stěhování do rezervací, či dokonce k lovu pro zábavu!!! Novou společností nebyli absolutně přijati a nestali se ani občany nově vzniklého státu - příslušná práva jim byla přiznána až v roce 1967...jak žalostně jinak pokroková společnost uvažovala.

I po tomto zlomovém roku však měla integrace domorodců do společnosti velice pomalý průběh. Nový zákon myšlení bílých obyvatel nepozměnil, takže situace zůstala prakticky stejná. Vzdělání, průměrné zaměstnání či zdravotní péče tím pádem oplývala nedostupností pro tuto skupinu obyvatelstva stále a domorodci zůstali opět odsouzeni k živoření, sklonům k alkoholismu a kriminalitě.
Až teprve v dnešní době prochází společnost procesem usmiřování obou ras. Dochází k veřejným omluvám vlád domorodým obyvatelům kontinentu za utrpení, která bílí způsobili černým. I bez tak je na tom však naše etnikum ze všech australských menšin nejbídněji.
Tvoříme 2.4% australské populace - zhruba půl milionu obyvatel. Naše průměrná délka života je o dvacet let kratší než u bílých Australanů a novorozenecká úmrtnost je čtyřikrát vyšší oproti normálu. Zdravotní úroveň je chabá. To má mnoho důvodů, jedním z nich může být například strach ze ztráty identity a udělat krok dopředu, tím zcela ztratit původní kořeny a zapojit se tak do majoritní australské společnosti, s vyhlídkou přetrvávající diskriminace. Dalším z aspektů jsou vidina nízkého příjmu v zaměstnání a špatná zdravotní péče pramenící z nedůvěry v evropskou medicínu.



Co se týče školství, i v dnešní době je naprosto běžné, že austrálské děti opouštějí školu dříve než děti bílé. I já sám pociťuji svoji výjimečnost v tomto směru. Cítím svůj potenciál. Na své škole jsem jediným z Aborigines...Situace nedostatečného vzdělávání byla dříve jistě propastnější, ale i nadále je co zlepšovat. S nedostatečnou školní docházkou jde ruku v ruce i vysoká nezaměstnanost - australský průměr je 7.6%, zatímco ten aboriginský má hodnotu 20%!
Nezaměstnaní jsou častokrát silnými alkoholiky či mají problém s drogami, vzrůstá tak kriminalita a násilí. S omamnými látkami začínají již náctiletí - v dědečkově rezervaci jsem byl svědkem kluka, který byl bez sebe, protože se cíleně nadýchal velkého množství benzínových par...

Nedávno jsem jel autobusem do centra Sydney a všiml jsem si pruhu papírku, který byl nalepený v dolním rohu skleněné výplně dveří. Naklonil jsme se blíže, abych viděl, co je na něm napsáno. Stálo tam: ZAJÍMÁM SE O BUDOUCNOST, PROTOŽE V NÍ HODLÁM STRÁVIT ZBYTEK ŽIVOTA. Ten citát jako by mi mluvil z duše. Ano, není mi lhostejná budoucnost, ta moje i lidí, kteří pocházejí ze stejného základu jako já.
Nechci být lhostejný ke svému původu jako jsou moji rodiče, ale ani ortodoxní jako můj dědeček, který by se například do města jaktěživ nepřestěhoval, i když právě díky němu jsem nezanevřel na naši kulturu. Myslím si však, že nejlepším řešením je vyvíjet se. Už nemůžeme žít tak, jako za časů našich předků - dnešní doba nám to nedovoluje. Proto bychom se měli naučit něco si z ní přisvojit, něco se od ní naučit, ale i přes to nezahubit vlastní a původní ráz.
Proto se stanu lékařem - myslím, že je to dobrá volba, jak být v budoucnu prospěšný těm, ke kterým patřím."

Už mi hlava pomalu padá na psací stůl, ale co jsem chtěl napsat, to jsem napsal. Zavírám knihu a ukrývám ji pod uvolněné prkno podlahy. Tam ji snad nikdo neobjeví.